Náhody neexistují. Všechno je tak, jak být má. Stačí se pořádně dívat a vnímat různé maličkosti. Kdo vidět chce, vidí.

Včera jsem se zmínila o prababiččiných talířích, na kterých byly vlčí máky, chrpy a klasy obilí. Taky jsem si posteskla, že jsem onen dekor od té doby (cca 40 let) už nikdy nikde neviděla.

Až dnes. Zrovna dnes.

Byla jsem popřát jedné paní k jejím 80. narozeninám. Dostala jsem kafe, které bylo tak silné, že v něm i lžička stála bez držení.

A pak jsem ji uviděla.

Stála uprostřed stolu. Cukřenka. Opuštěná. Zdobená vlčími máky, chrpami a obilnými klasy. Oči jsem z ní nemohla spustit. A tak, když mi oslavenkyně už asi po šedesátédeváté nabídla chlebíček, který byl mimochodem fakt výborný, špitla jsem nesměle: "...nevadilo by vám, kdybych si vyfotila tu vaši cukřenku?"

Paní se zasmála a samozřejmě, že nevadilo.

A tak mám po čtyřiceti letech alespoň obrázek. Obrázek, který pro mě moc znamená. Pochopí asi jen někteří.

...

Mezi námi, já řádku let pěla chválu i na prababiččinu polévku, kterou mi právě do těch květovaných talířů pokaždé nalila. Ale od doby, kdy mi mamka nasupeně vmetla: "Prosím tě, nech už toho! Vždyť to byla pytlíkovka za pět korun, co na tom mohlo bejt dobrýho?!", tuhle pasáž pro klid v rodině vynechávám. 

...

Ale. Stejně byla ta polívka výborná. Byla, a basta!