Není to tak dlouho co mé oči tiše našlapovaly mezi písmenky veršů jednoho Ryby. No jo, nevím, jak to dělám, ale celý život jsou všude kolem mě jen samé Ryby. Pomalu a systematicky mě ničí hasí. Z mého plamínku zbývá snad už jen jedna jediná jiskřička.

Sakriš, ale fňukat jsem tu fakt nechtěla.

Chtěla jsem vám tu básničku ukázat. Chtěla a chci, protože se mi opravdu moc líbí. A vůbec si nemyslím, že by ta slova platila jen o mužích. Znám spoustu žen, které ...probíjejí. Obávám se, že občas patřím mezi ně. I já toužím. A kdykoli neuspěju, srším rachejtličky. Srším. Prskám. A vrčím na nevinné.   

Proč to tak máme? Proč si svůj rádoby spravedlivý hněv vybíjíme na těch, které máme po ruce a na pravého viníka, na sebe, si netroufneme?

Nedotýkejte se mužů na zem spadlých z koní, letadel, a barových stoliček, básníků, vynálezců a opilců. Něco chtěli a po něčem toužili, a protože neuspěli, PROBÍJEJÍ.