Trvalo dlouhé, nebo krátké?, tři roky než jsem se na Housku konečně dostala. Na výlet jsme vyrazily ve čtvrtek, a to s kamarádkou, neb nikoho jiného jsem neuhnala a lézt do pekla sama? Nerozvážnost. Vždyť kdo by pak potvrdil, že jsem tam opravdu byla, kdyby si mě tam ti čerti nechali?

O Housce se vypráví mnoho tajemného. Ba i jeden díl seriálu Strážce duší byl hradu zasvěcen. Propast věků.

Fotit jsem se bála. Za prvé jsem netušila, smí-li se to vůbec, a za druhé... říká se, že fotky pořízené na Housce beztak nevyjdou. No, a taky za třetí - ještě pořád nemám ten foťák, fotila jsem tedy opět jen mobilem a jen tehdy, když mě nikdo neviděl. Což nebylo tak často. Bojím, bojím.

 

fotila jsem venku

fotila jsem uvnitř

fotila jsem z okna - pohled na Bezděz

nikdy nevím, který z kopců je Děs a který Běs

fotila jsem obrázky na stěnách

mimochodem, dnes už jsou ty stromy vyšší než hrad

fotila jsem v pekle

ba i netopýra

Fotit v čertovském doupěti bylo obzvlášť vypečené, neb tam byla černočerná tma a nebylo vidět na krok. Bleskem jsem nám tudíž svítila na cestu, nu a občas se mi zadařilo vyfotit viz výše. 

...

Nu, a protože jsem procestovala i den včerejší, dnes vzhůru k neckám.

Pěkný den, Prdelky.

Den příjemně tajemný, pohádkový, umazlený.