Za devatero horami a devatero řekami, krátce poté co se jedna z mých třech sester odstěhovala do německy hovořící země, aniž by jazyk tamních obyvatel ovládala, se jednoho dne stala dopravní příhoda.

Nepamatuju si, přesně odkud a kam tehdy jeli, ani kdo řídil, je to přeci jen už dvanáct? spousta let, ale vím, že v autě seděla Terka, její manžel a malá Sára. Jeli po dálnici, když v tom jim cestu zkřížilo letadlo opeřené cosi.

Nepamatuju si už vlastně ani to, jestli toho velkého ptáka autem sejmuli nebo auto strhli ke krajnici, ale vím, že se tehdy vybourali a k nehodě přivolali policii.

Nepamatuju si, jestli přijel Semir Gerkhan nebo Tom Kranich, nebo dokonce oba dva, ale vím, že na otázku co bylo příčinou nehody Terka po krátkém zaváhání odpověděla: "Große Ente!", neb si ani náhodou nemohla vzpomenout, jak se řekne labuť.

Byla to labuť. Labuť.

A já teď vlastně vůbec nevím, proč vám to tu vyprávím.

Nevím.

V hlavě mám duto, nechápu to.

...

Možná vám to vyprávím proto, že mi dnes do mejlu přišel tenhle obrázek.

Obrázek labutího péra.

Netuším.

A taky, že pořád myslím jen na samé prasárničky. Vždyť mě znáte.

Jsem úchyl.

Sedm let bez sexu. Jsem úchyl.

 

 

 

---

---