"Nikam nejezdi, podívej, jak tam sněží," přemlouval mě ráno kolega, "vždyť můžeme jít do dílny. Šoupneš prsa do svěráku, bradavky ti požužláme a vyjde to nastejno."

Úžasná představa. Musela jsem se smát. 

Venku od rána opravdu hustě sněžilo a sněží. Nepřestává.

Když jsem se pak z nemocnice vracela zpátky do Osady Havranů a přijela pod ten nejprudší, nejdelší a poslední kopec, Irenka ví, vybavil se mi loňský 16. prosinec. Pátek. Den před svatbou mého syna. Tehdy byla šílená kalamita a já právě v tomhle kopci dostala, ne vlastní vinou, ránu jak zepředu tak zezadu.

Dnes se mi to znovu celé vybavilo a vjel do mě vztek.

Pod kopcem jsem tudíž vypnula rádio, abych lépe slyšela motor, a byla pevně rozhodnutá, že zbrzdí-li mě opět jakési pražské hovádko na letních gumách, nemilosrdně ho převálcuju.

Silničáři tudy za celý den neprojeli. Sněhu habakuk. Kopec je to opravdu prudký, dlouhý, silnice úzká. Takže dvojka, plyn tak akorát, ani málo ani moc, aby to neprokluzovalo, a to by bylo, aby nebylo!

...

Ze dveří jsem pak opět ťukla párkrát na mobil. To ještě sněhu nebylo tak moc. Ale padá. A padá. A padá.

Těším se na ráno. Bez špetky ironie.

Miluju čerstvě napadlý sníh. Jeho vůni. To ticho. Čisto. Jiskřičky.

...

Pěkný večer, Prdelky.

Večer umazlený.

Voňavý.

 

- ta poslední je skrz okno, proto ty kapičky -

 

- a dvě bonusové, aby Terka neřekla -

 

---

---