Skleník
Včera neděle byla, včera byl krásný den. Můj manžel byl ovšem díky své matce jiného názoru. Prý to byla neděle promr*aná.
H! Patří tam h!
...
Tchýně si objednala skleník. Z katalogu.
Tedy, se skleníkem to nemá nic společného. Proč to ona pražská firma nazývá tak honosně, netuším.
Konstrukce je jak z hadích ocásků - tenoučká, prohýbací, hliníková, okna z polykarbonátu - Marlon.
Marloník přišel rozložený jako puzzle. Oč víc bylo v krabici šroubků a matek, o to méně bylo podložek. Šroubky zbyly. Spousta šroubků. A to jsou opravdu všude, kde být mají.
V návodu firma píše, že k sestavení marloníku je zapotřebí dvou lidí, kteří nepožili alkohol a práce že potrvá pět hodin, tak aby s tím prý počítali.
Konstrukce je tak vachrlatá, že na počátku montáže muselo na zahradu lidí šest. Být tam jen dva, požít alkohol by bylo zcela nezbytné.
Děs.
Od slunečného rána do večerní bouřky se ze zahrady ozývala slova nepublikovatelná.
Z druhé strany (od garáže) rovněž, neb na čerstvě nalakovaný blatník se snášela pampelišková paraplíčka, a jablko nepadlo daleko od stromu.
Ale jinak, jinak to byl den nádherný. Umazlený. Sluníčkový. Teplý. K obědu bylo maso a ke kávě kynutý koláč s tvarohem, rebarborou a drobenkou.
Jen to těsto mi tentokrát nechtělo moc kynout. Už ani to droždí není co bývalo.
...
Tomu rádoby skleníku dávám týden. Přijde první větší vítr a polykarbonát lítá po okolí.
...
Jo, a máme nové kotě. Jmenuje se Čertík.
foto Mirka Brázdová