"Tyhle sprostocviky se ti v životě hodí, ženský je milujou!" vysvětlovala jsem včera svému půl roku mladému vnukovi, sotva jsem na něho přestala vyplazovat jazyk.

...

Ale nebudu předbíhat. Hezky jedno po druhém.

Včera odpo jsem šla opět jménem obce gratulovat jedné osmdesátileté paní. Pršelo, jen se lilo. Že mi na mobil přišla smska, toho jsem si tudíž vůbec nevšimla. Až doma.

"Muzem si k Vam tak na hodku dat Pupicka?"

Chápete to? Ti mladí jsou líní sejít dvě poschodí. Děs. Kdyby nebyli líní, zjistili by, že vůbec nejsem doma. Takhle nezjistili nic a ještě se podivovali, proč jim neodpovídám.

Samozřejmě, že jsem malého z jejich spárů vysvobodila, sotva jsem domů dorazila.

Prý na hoďku.

Prd. Hlídali jsem se čtyři hodiny. Chvíli já jeho, chvíli on mě.

A za čtyři hodiny ...tss, za čtyři hodiny se člověk naučí věcí!

Tak například:

• vymysleli jsme spolu tajný jazyk; máme to vymakané, rozumíme mu jen já a vnuk, který
• jazýčkem už umí "blblbl" - kmitat ze strany na stranu, ba i zepředu dozadu
• jazýčkem umí i něco co já ne, umí ho vyplazený stočit do ruličky, je to legrační
• vrní jako kotě, respektive jako lev, kdykoli naoko tlačí do plíny
  
• imituje pláč, aby na sebe upozornil; "To je komediant" pochvalně toto komentoval děda
  

Zkrátka, hlídání v mé režii nese ovoce. Ostatně je to zřejmé i ze zprávy, kterou jsem od snachy obdržela ve 20:36

"Tohle neni moje dite. Bud chrci nebo ma tu svoji lopatu vyplaznutou :-D"

...

Jsem na sebe pyšná.

 

 

 

 

---

---