"A ven! Vypadni za dveře!" řval na mě třídní učitel B.V. před víc jak třiceti lety, když jsem před všemi spolužáky tvrdohlavě trvala na tom, že pravdu mám já. Ne on.

Druhý den si do školy pozval mé rodiče.

Uplynulo pár let. Deset. Patnáct. Už nevím. Ale vím, že už jsem byla vdaná a měla děti, když mi jednoho dne máma, které mimochodem včera nějaká bestie úspěšně otrávila psa, vyprávěla, jak to tehdy v té ředitelně probíhalo a jak jí onen B.V. řekl: "Víte, paní F., já vím, že má Renáta pravdu. Má. Ale já to před těmi dětmi přiznat nemohl. To nejde."

...

Včera se mi tahle příhoda vybavila hned poté, co jsem si dopis od hejtmana přečetla. Víceméně mi v něm i on totiž píše: "Víte, paní Š., já vím, že máte pravdu. Máte. Ale já to přiznat nesmím."

Třicet let a v politice se nezměnilo vůbec nic.

...

Možná bychom na těle měli tlačítko. Nevím. Nemluvila jsem tu o tom už někdy? Mám déjà vu. Nechám si ono TAHEM ZAPNI! STISKEM VYPNI! vytetovat. ... Na poštěváček.