Rok se s rokem sešel, pan P. v náruč mou mi vešel.

A to mu právě včera bylo už rovných krásných devadesátjedna.

Rok co rok trávím 15. září s panem P. Většina lidí v obci ho má za bubáka. Že prý je mrzutý, protivný. Nevím. Znám ho už spoustu let a na mě tak nikdy nepůsobil.

Pamatuji i jeho ženu. Snachu. Obě dvě přežil, přestože na tom byl jeden čas sám dost špatně.

Snídá chléb s tvarohem. Oběd mu obstarává obec, o víkendu pak syn. Luští osmisměrky, křížovky, a miluje Chucka Norrise.

Včera mi opět vyprávěl, jak to v obci chodilo těsně po válce a taky pár příhod ze svého mládí. Vyprávěl plynule, jako by se to všechno přihodilo teprve před hodinou.

Věta: "Bylo to v sobotu, ve čtyři hodiny odpoledne," mě totálně vykolejila. Nedokázala jsem se pak už na nic soustředit. Pořád jsem na to musela myslet. Vypráví mi příhodu z počátku války a řekne: "Bylo to v sobotu, ve čtyři hodiny odpoledne." Vždyť je to víc jak sedmdesát let!

A já nevím co bylo minulé pondělí, natož kolik bylo hodin.

Pravda, některé zážitky mám v hlavě taky hodně vryté. Ale který byl den, kolik hodin, to nevím.

Musím se dát na ty osmisměrky!  

...

Mrkvičky nejsou mé. Fotku mi poslal Valach a moc se mi líbila.