"Včera mi zemřel manžel, nevím, kam se obrátit, co dělat, nemám ani peníze", vzlykala ve dveřích mé kanceláře jedna z kuchařek školní jídelny. Oči měla zalité slzami. Hlas se jí třásl. Ruce měla rozpíchané, neb sama byla celou noc na kapačkách, aby tu nečekanou situaci ustála.

"Posaďte se, paní K.", nabídla jsem jí židli. Odmítla. Odmítla a prosebně se podívala na Kalamitydžejn: "Myslíte, že bych mohla dostat půjčku na pohřeb? Nebo aspoň zálohu na výplatu?"

Načež se Kalamitydžejn počala ošívat a jako ten kolovrátek spustila to své ohrané: "To je problém. Mám moc práce. Nevím co dřív. To nepůjde. To je problém. Blá, blá, blá."

A do mě vjel vztek.

Nemůžu za to, jsem člověk bezprostřední, jsem jednoduchá. A tak jsem vzala peněženku, paní K. jsem popadla za rukáv, beztak pro slzy neviděla na cestu, a šly jsme na poštu, kde jsem ze svého vlastního účtu vyzvedla nemalou částku modrých papírků, které jsem s naprostým klidem a bez jakékoli obavy uplakané paní K. upřímně podala. 

To jsem si ovšem dala.

Od té doby teď na každém kroku poslouchám, jak jsem blbá hloupá, a že jsem se musela zbláznit.

Ano, Valachu, i Tvůj e-mail se mi okamžitě vybavil. Ten, ve kterém mi kladeš na srdce, že se mám na všechny vyprdnout. Mimochodem, vím, opravdu vím, že jsi to myslel dobře.

Zbláznila jsem se? 

Můžu já snad za to, že pohřeb stojí víc, než si v tomto státě poctivou prací poctivý člověk vydělá? 

...

Peníze jsou v danou chvíli to nejjednodušší.

 

 

---

---

Jinak, ...ještě stále jsem v jednom kole. Roční závěrka, nový rozpočet, všemožná statistika (včetně toaletního papíru - mimochodem, ten můj e-mail koluje prý po celém KÚ), výplaty, a jiné a jiné šíleně "důležité" papíry a tabulky.

Nestíhám vás číst, nestíhám psát. Stíhám jen žít, ...asi tak na 69%.

Moc na vás myslím a těším se, že v únoru bude konečně lépe víc času na blog.

---

---