Auto řídím víc jak pětadvacet let. Z opodstatněných důvodů neberu stopaře. Nikdy.

Nezastavila bych ani sebehezčímu chlápkovi. Leda by to byl Pátek, to dá rozum.

Proto jsem se včera, poté co hodila jsem blinkr doprava a dupla na brzdu, abych u krajnice zastavila na kost promrzlé stopující ženštině, která se teprve po bližším ohledání ukázala býti tmavší než bílá, zděšeně ptala sama sebe: "Probůh, NewOldová, co to děláš, co blbneš?!"

Pozdě.

Romka otevřela dveře mého auta, jukla na mě, pozdravila a zeptala se: "Jedete do Tamatam?"

Kývla jsem.

Usedla, okamžitě se připoutala, z čehož jsem usoudila, že stopem jezdí asi často, a začala mi děkovat a hned na to hudrat, jaká je venku hrozná zima, že ona je z Prahy a tam něco takového nikdy nezažila.

Usmála jsem se. "Zima? Letos to nic není. To jindy tu napadne sníh v říjnu a leží až do května. Proto se tomu tady říká Sibiř."

"No to jsem se teda přistěhovala do pěkný prd*le!" řekla, a ze mě spadla poslední špetka obav, neb můj šestý smysl mi mezitím řekl, že ač cikánka, je poctivější než leckterý "bílý". V duchu jsem se zastyděla a předsudky proklela do třetího kolena.

Během jízdy jsem měla možnost zjistit, že je i vtipná. Upřímná. Starostlivá. Zodpovědná. A že obě jedeme do okresní nemocnice. Neustále se mě ptala, jestli mě neobtěžuje, jestli mě nezdržuje, jestli si kvůli ní nezajedu - to že by nerada. 

Nezdržovala. Nezajela jsem si. Kupodivu jsem si s ní povídala, jako bychom se znaly spoustu let. Byla milá.

A pak se to stalo.

U nemocnice vystoupila, asi padesátkrát mi poděkovala a pak řekla něco, z čeho mi na celém těle okamžitě naskákaly pupínky.

Vykulila na mě ty své psí oči a tichým, zastřeným hlasem, špitla: "Vy jste tak hodňoučká."

Totálně mě to rozhodilo.

Já přece nejsem hodná. A už vůbec ne hodňoučká, probůh!

Jsem normální. Normální. Nic víc. Nic míň.

...

Ještě jednou mi někdo řekne, že jsem hodná, a rozhodím mu sandál.

Přísahám na holý pupík!

...

 

 

---

---