"Hledáš poklad, babi?" zeptal se můj dvouletý vnuk mé matky, která zrovna maličkou motyčkou upravovala hrob matky své. A myslel to naprosto vážně. Miluju ho. 

Miluju tuhle dětskou bezelstnou bezprostřednost. Upřímnost. Svobodu.

...

K mé vlastní smůle často a ráda (když ono je to tak osvobozující) ovšem zapomínám, že já dítětem už dávno nejsem.

Zapomínám, že bezprostřednost má už pár let není žádoucí.

Proč si třeba nedokážu zapamatovat, že řekne-li mi paní Tlučhubová: "Protože já jsem z Kraje!", mám držet hubu ústa, a ne se do ní ještě obout?

Proč mě lidská blbost tak vytáčí?

Nechci být papiňák.

Chci mít pusu od ucha k uchu. Chci být veselá. Svá. Upřímná. A bezprostřední.

Nechci se hlídat. 

Pořád si říkám - Mlčeti zlato. Moudřejší ustoupí.

Ano.

Ale kam to spěje? Blbost vládne světu!

 

 

 

---

---