Devítky. A to rovnou čtyři. 9.9. 9:09 ...dá se to ignorovat? Ne. Už jen proto, že sečteme-li je, je jich vlastně pět. A to je dobře. Nemám ráda sudá čísla, však víte.

...

Někteří z vás mi píšete e-maily, za které mimochodem moc děkuji, a ptáte se, jestli jsem v pořádku a proč nepíšu.

V pořádku jsem. Tedy, dýchám.

Dýchám, chodím do práce, hlídám vnuka, kmitám v domácnosti - peru, žehlím, vařím, uklízím. Kmitám na zahradě. Zkrátka tak, jako každá normální ženská.

Do toho mě sem tam vysává nějaký ten mentální upír, ...sem tam mě zdrží nějaká ta vize a s tím spojené kroky, a na sezení u pc tím pádem nezbývá čas.

A co je nejdůležitějsí - jsem tu, rozuměj na blogu, pod drobnohledem. Pořád musím hlídat co říct smím a co ne, co je vzhledem k příchozím, o kterých bych mluvit právě tolik potřebovala, nevhodné, ...a to mě fakt svazuje. 

Jediné, o čem bych svobodně snad psát mohla, jsou vnukovy hlášky, kterých každým dnem rapidně přibývá, a které si tím pádem nestačím zapamatovat. Co dosud neuměl, to pochytil ve školce.

A stojí to za to.

Minulý týden mi například řekl, že jsem mrcha. To když jsem mu nechtěla dovolit otrhat všechna rajčata.

A v pondělí řekl mé mámě, své prababičce - "jsi bláznivá bába". Z ničehožnic. Nic mu neudělala.

Podíváte-li se na něho pak v takovou chvíli zle, okamžitě své prohlášení neguje - "né, nejsi".

Užívám si to. V dobrém myšleno!

A taky se do něho teď denně vžívám, neb od prvního chodí do školky. Ráno co ráno s brekem. S brekem i po vsi se školkou na vycházce.

Napadlo vás někdy, co se v těch maličkých hlavičkách v takových chvílích asi tak honí? Musí se cítit jako Robinson. Sám. Sám uprostřed oceánu.

Pokaždé mi tak srdceryvně řekne - "máma mě tam nechala". A mě to sejme.

Empatie mi nikdy cizí nebyla. Není. A nebude.

Hezký den.

...

Už se nám to blíží. Už jen necelý měsíc!

 

---

---