Ne, písmenko "o" mi opravdu nikam neuteklo. Ani nevypadlo. Ba ho kupodivu ani nikdo neukradl, klávesnice funguje. Budu se zkrátka prsit! A basta.

...

Nestíhám. Nic nového, já vím. 

Výplaty, sociálka, statistika, zásoby, výrobky, konec roku, inventarizace, začátek roku, rozpočet.

Domácnost. Tchýně se zlomenou rukou.

A tak pořád dokola. Měsíc co měsíc. Rok co rok.

Nikoho nezajímá, že budou Vánoce. Natož to, že mám dvě úžasná vnoučata.

Letos poprvé, poprvé po třiceti letech, nepeču cukroví. Není kdy.

A víte co? Změna. Vůbec mi to nevadí.

...

"Budou se prdelkovat," spiklenecky špitl Dominik.

"Prdelkovat? Co to je?" usmála jsem se, zatímco v té pohádce, na kterou jsme se spolu ten večer dívali, statná medvědice opravdu právě rozvlnila své mohutné boky způsobem, za jaký by se nemusela stydět leckterá tanečnice.

Pochopitelně mě napadlo co má ten šibal pod oním "prdelkovat" asi na mysli, když sdílí ložnici se svými náruživými rodiči, ale chtěla jsem slyšet jeho verzi. 

Načež se Dominik postavil, vyšpulil na mě zadek, kterým hbitě pohyboval ze strany na stranu, a tónem ne nepodobným onomu puťa, puťa, ná, mě začal lákat jak slepici na zrní: "Prdelká, prdelká!"

...

"Půjdeme si už lehnout, jo?" navrhla jsem po pohádce a doufala, že to klapne bez řečí.

"Jo," k mému překvapení souhlasil.

Cestou z obýváku do ložnice sebou posbíral pár autíček.

Zalehl.

Auta vyrovnal na polštář a dožadoval se pohádky.

"Né, dneska budeš vyprávět ty mně, jo?"

Souhlasil a spustil.

"Dědek zasadil řepu. Bába táhla, táhla, ale nevytáhla. Tak zavolali pejska. Pejsku náš, co děláš, žes tak vesel stále?"

Nevydržela jsem to. Smála jsem se potichu.

Potichu. Ale ještě dobrých 69 minut.

Nezapomenutelné chvilky. Chvilky, které vám nikdy nikdo nevezme.

Kam se hrabe cukroví.

...

A Rozárce je už deset týdnů.

 

---

---