"Tak už se oběsil. Na Silvestra, tři hodiny po půlnoci," hlesl místo pozdravu manžel, sotva vstoupil do kuchyně.

Řeč byla o šestém či sedmém partnerovi jedné mé bývalé spolužačky, se kterou mimochodem kdysi chodil právě i on. Můj manžel.

Čtyři se oběsili. Dva od ní stihli včas utéct.

Snovačka je blondýna, v Raku zrozená. 

Jako malé jsme si spolu někdy hrávaly. Ne moc často, to ne, neb mi vždycky vadilo, jak je vulgární a hlučná, ale párkrát ano.

Po základce jsme se vídat přestaly, neb já jezdila na střední do okresního města, ona na učňák do okresu úplně jiného.

A právě na onom učňáku se poznala s mým manželem. To ona ho k nám přitáhla, k nám do Osady Havranů, kde jsem ho pak jeden letní den potkala u rybníka já.

Abych ho před ní snad zachránila?

...

Je normální, že se čtyři její manželé oběsili? To to není nikomu podezřelé?

Jsem jediná, koho to nenechává v klidu?

Ne, nejsem, já vím.

Ještě víc to musí šrotovat v hlavě mému manželovi: "Mohl jsem být jedním z nich."

Kolik jich ještě bude?

Dá se to zastavit?

 

---

---