Naivní a prsatá
"Ahoj Renčo. Teď jsem se chtěl nasnídat, ale přepadlo mě nechutenství. Přesně jak jsi říkala. Vždyť já ti včera ty peníze zapomněl dát! ...stačí to v pondělí?" ozvalo se mi ráno ze sluchátka a já se musela smát a popřát mu dobrou chuť.
A přemýšlet.
Přemýšlet, kdy je žádost, tak jak jsem ji svým kolegům podala já, dobře míněnou výzvou, a kdy už vydíráním.
Není žádným tajemstvím, že pracuji v nejstarší svého druhu střední škole na světě. V letošním roce je jí krásných 160 let.
Při té příležitosti chceme v září mimo jiné vydat i nový katalog. Ale nemáme na to. Proto oslovujeme firmy a podnikatele, kteří mají s naší školou co do činění a škemráme o sebemenší finanční dar.
Napadlo mě, proč neoslovit i zaměstnance? Tím spíš, že někteří si ze školy udělali dojnou krávu.
Napsala jsem jim krátký mejl, který jsem zakončila slovy: "Zkrátka, ...kdo z vás během týdne pro tento rok NAŠÍ škole nedaruje alespoň 200 Kč, počne trpět nespavostí a nechutenstvím! Howgh."
Zatím všichni, kteří přispěli, dali opravdu po dvou stovkách. Jedna kolegyně pět tisíc - to mi spadla brada.
Ředitel, zástupce a vedoucí oddělení nic.
Opravdu. Dal školník, kuchařky, uklízečky, já s kolegyní, dílenští učitelé. Ale ti, co mají plat dvakrát takový co my, ti ani kačku.
Jsem stará a něco takového by mě už přece nemělo překvapovat, ale fakt jsem to nečekala. Věřila jsem.
...
"Byl za tebou Nikita?" ptala se mě v pondělí se smíchem sekretářka. Kývla jsem. A ona pokračovala: "Řekla jsem mu, ať si za tebou dojde pro peníze a on se ptal, jestli jsi ta s bílýma vlasama. Tak jsem mu řekla, že ne, a on si dal ruce tak dvacet cenťáků před prsa a šibalsky se usmál - jo ták, to je ta prsatá?"
Jsem. Jsem naivní. A prsatá.
...
A tohle je Rozárka před třemi týdny.
