"No a kdy si teda můžu zavolat?!" ječela na mě dnes před polednem ze sluchátka rodička Ká toužící po panu řediteli. A já? Co na to já - člověk bezprostřední?

Ruce plné práce, v hlavě spousta čísel, v břiše motýli, v žaludku prázdno, ...jak to asi tak mohlo dopadnout?

Naprosto přirozeně, bez jakéhokoli přemýšlení a úskoků, podotýkám že v naprostém klidu a tichým hlasem, jí odpovídám: "Zkuste to za půl pindiny, paní Ká, to už bude zpátky."

Půl pindiny! Fakt jsem to řekla nahlas?

Měla bych se svým vnukem trávit méně času. 

Čas. Zase ten Čas.

... 

Měla bych ten čas věnovat Času?

Rachvala. Nebo také Ratzowelle.

Místo, které mám za humny, a které mi poslední dny nedá spát.

Kdo půjde se mnou? Je to kousek.

Irenko? Půjdeš?

Brána do časoprostoru.