Jsou chvíle, či spíše okamžiky, na které nikdy v životě nezapomenu. Chvíle hezké, to když vám poprvé podají vaše právě narozené dítě. Chvíle, kdy s úlevou slyšíte: "Babi, je to kluk!, ...a pak ještě třikrát holka. Nebo chvíle, kdy vám jde naproti Pátek - se sluníčkem na krku a pusou od ucha k uchu.
A pak jsou chvíle ošklivé nehezké. Rovněž nezapomenutelné. Okamžik, kdy plošina vyveze elektikáře rovnou mezi dráty vysokého napětí a on chytne jako papír. Ten pach pálícího se masa cítím už dvacet let. Nebo okamžik, kdy šestapadesátiletý tchán z ničehožnic upadne na zem a už nikdy nevstane. Nepromluví. Krásná smrt. Pro něho, ne pro nás. Nebo oči paní S., která zemřela v nemocnici na posteli vedle mě. Ty oči. Už je to skoro jedenáct let a pořád mě pronásledují.
Dnešní noc patří mezi ty okamžiky nehezké.
...
Ve čtvrt na dvě mě probudil zvuk, který z hlavy už nikdy nevymažu. Byl to pláč. Dětský pláč, ale hodně hlubokým hlasem. Takový ten hororový. V mžiku jsem byla na nohách a krve by se ve mně nedořezal. Ten zvuk vydával můj manžel. Pláč se během vteřin změnil v křik. V křik se zavřenými ústy. Jeho tělo bylo celé v křeči, výraz jeho tváře byl tak agresivní, že mi naháněl hrůzu. Oči měl zavřené, zuby zaťaté, víčka kmitala neuvěřitelnou rychlostí. Křik ustal a už jen chrčel. Klepu se ještě teď, ale jste mé jediné útočiště, já to ze sebe prostě potřebuju dostat. Omlouvám se, jestli jsem otevřená až moc. Snažila jsem se ho probudit. Popadla jsem mobil a volala 155. "Kdy se narodil?, dýchá?, jakou má barvu?, pomočil se?, už k vám jede sanitka, běžte před dům, ale nenechávejte ho samotného, máte tam někoho?, jedou k vám hasiči, mají to k vám nejblíž, uklidněte se, mluvte se mnou", tolik ve zkratce pokyny paní ze sluchátka.
Probudila jsem tchýni, bývalou, hodně dlouho bývalou, zdravotní sestru. Okamžitě byla na nohou a v naší ložnici. Já, jen tak v noční košili, bez kalhotek, bez rukávů čekala na ulici cca 15 minut. Hlavou se mi honilo kde co. Chtělo se mi zvracet. Byla mi zima. Hasiči přijeli opravdu první. Kluk, který mě oslovil a ptal se, jestli nikdo z nás nemá Covid, mě svým dotazem totálně probral. Ne! Ne, nikdo z nás. Snad.
Během dalších třech minut dorazila záchranka. Ložnici jsem v mžiku měla plnou přístrojů. A lidí.
Manžel se probral. Na otázku mé tchýně, jeho matky: "Víš, kdo jsem?" odpověděl: "Ne."
Na otázky lékařky neodpovídal. Byl zmatený, vyděšený - čemuž se nedivím, když si zpětně představím, jak nad ním stojí sedm lidí v rouškách.
Ve čtvrt na tři ho odvezli do nemocnice.
Ve tři jsem si pustila snooker.
Ve 3:57 začali zpívat ptáci.
Ve čtyři jsem si napustila vanu, neb se do mě dala hrozná zimnice.
V pět na ulici zhasly lampy.
Už nikdy to nechci zažít znovu. Ani nic podobného. A už vůbec si neumím představit, že by tohle měla zažít Rozárka, čtyřletá vnučka, která u nás o víkendu někdy spí.
...
Teď vůbec nevím, jestli mám jet do práce, nebo počkat na syna, který je na noční.
To je zase den. Co se to s tím světem děje? Všechny kočky v naší ulici mají poslední měsíc epileptické záchvaty. I sousedovic vlčák, před tím úplně zdravý.
Maminka mé kamarádky měla záchvat v úterý. Můj manžel dnes.
Co se to děje?
Na to, abych měla ve dvě ráno v ložnici deset lidí, na to jsem už fakt stará.
Omlouvám se, jestli jsem v některých chvílích psala "nesmysly", ale potřebuju to ze sebe dostat. Na smajlíky a opravy překlepů či chyb dnes nemám. Promiňte.
Teď mi došlo, že má dnes má nejmladší vnučka narozeniny. Druhé.