Být účetní je těžké. Být účetní na malé obci či ve školství těžší. Být účetní ve školství českém je vstupenka do blázince.  Fakt. Už včera, když jsme šli s holkama a školníkem z oběda, jsem měla v hlavě skřítka, který mi u ucha co chvíli bzučel: "Poskoč si!", "Vyplázni jazyk!", "Hele auto, zamávej mu!"... No jo, hrabe mi.  Slýchám hlasy už nejen v noci, slýchám je i ve dne.  Holky si něco povídaly a asi to říkaly i mně, ale já se přistihla, že je vůbec nevnímám, že jsem totálně jinde. Ustavičně mě cosi nutkalo provést nějakou hovadinu. Statečně jsem se držela až do školy. Pročetla jsem e-maily a ... a upadla. Tento rok už po několikáté. A to máme teprve 2. dubna.

Miluju náš stát. Miluju naši vládu. Miluju naše hospodářství. Miluju naše zákony. Miluju rozpočet. Miluju všechny ty idioty, pitomce, debily, voly, hovada, kretény, kteří si u stolu pokaždé něco rozhodnou bez toho, že by zvedli své ctěné zadky a zajímali se i o realitu! Jsme tam, kde jsme byli. Plníme opět jen na papírech. Rozpočty vědomě zkreslujeme. Už v únoru víme, že nám rozpočet pro tento rok ani na provoz ani mzdy rozhodně stačit nebude, ale na mysli neklesáme, přestože nám nikdo nepřidá ani kačku! Načež se národu českému předloží fakt, že se od 1. dubna nepedagogickým pracovníkům přidá na platech. Ano. Papír toho unese hodně. A tak, abychom dodrželi zákon, naoko lidem přidáme. Naoko říkám proto, protože všem odebereme osobní, abychom se VEŠLI. .....i když víme, že se nevejdeme.

Nejsem blázen.  Ale až půjdu na oběd dnes, určitě to nedopadne dobře.  ... Budu chytat motýly, mávat na auta, plácat mužské po zadku, kopat do kamínků, počítat plaňky na plotě.